Blog

Pro změnu švédská pohádka

17.05.2017 09:54

Opravdu zvláštní zvíře

Napsala Åsa Lind
Přeložila Věra Ester Dobruská

Zakarina bydlela v domě na kraji moře spolu s maminkou a tatínkem. Dům byl malý, ale moře velké a v moři se může člověk koupat – v každém případě alespoň v létě. Zrovna bylo léto, slunečné a teplé, a Zakarina se chtěla koupat.

Jenže v tom byl háček. Nesměla se koupat sama a tatínek neměl zrovna chuť jít s ní na pláž.

„Nemám teď čas,“ řekl. „Musím číst noviny, víš.“

A pak si lehl do houpací sítě s velkými, šustícími novinami. Byly tak velké, že za nimi téměř celý zizel, jako pod plachtou. Vykukovaly mu pouze nohy. Neuvěřitelně nudné nohy, myslela si Zakarina. Tatínkovy hloupé nohy, které se nechtěly jít koupat.

„Tak jako tak jdu na pláž,“ řekla Zakarina.

„Dobře,“ odvětil tatínek.

„Abych mohla vyhrabat díru,“ prohlásila Zakarina. „V písku a bude z ní past, do které spadneš.“

„Aha, jak milé,“ řekl tatínek a zašustil novinami.

Zakarina pochopila, že ji vůbec neposlouchá. Tohle totiž říkal pokaždé, když neposlouchal – aha, jak milé!

„Ne!“ řekla, „To není milé! To je velmi nemilé!“

Sešla na pláž a začala rukama v písku vyhrabávat díru. Nejdřív byl písek světlý, suchý a teplý, ale jak hrabala hlouběji, začal být vlhký, tmavý a studený. Zakarina si lehla na břicho a podívala se do díry. Byla nesmírně hluboká! Pořádná past!

Popravdě jí bylo tatínka trochu líto, protože ho čekal pád do strašlivě hluboké díry. Však on si to zaslouží, pomyslela si, a ještě třikrát zabořila ruce do písku.

A tehdy se to stalo.

V jámě se něco pohnulo. Zakarina to velmi dobře cítila a rychle vytáhla ruce ven. Něco tam dole bylo! Až úplně na dně.
V písku se cosi převalilo, převrátilo a vykouklo ven. Bylo to černé a trochu lesklé. Hned poznala, co to je.
Byl to nos. Nos, který čenichal a čmuchal, funěl a frkal.

„Tati!“ zakřičela. „V mojí jámě je nos! A žije!“

„Aha, jak milé,“ kdesi v dáli zašustil tatínek v houpací síti novinami.

Milé? Tím si Zakarina nebyla tak úplně jistá. To záleželo na tom, kterému zvířeti ten nos patřil. A co kdyby to bylo nějaké divoké zvíře?

Nos se vynořil ještě víc, a ještě trochu. Zakarina ucouvla a zadržela dech. Zvíře se hrabalo ven! V jámě to zašustilo a zarachotilo a nad okrajem se vynořila hlava.

Jenže – co to vlastně bylo za zvíře? Určitě to nebyl pes. Sice to připomínalo ovčáka, ale jen trochu,

a vypadalo to mnohem divočeji. A ocas nepůsobil chlupatě. Vypadal spíš jako písek, jako zlatavý pouštní písek. Zvíře se rozhlédlo a samozřejmě si jí všimlo.

„Rozumím,“ řeklo zvíře a pomalu pokývalo hlavou a Zakarina z toho pochopila, že je to samec.

„To jsi byla ty, kdo vyhrabal díru,“ zkonstatoval. „Tak to musíš být jezevec.“

Neodvažovala se říct ani ano, ani ne, a tak neřekla nic.

Zvíře si povzdechlo.

„Ty jsi ale divné stvoření,“ řekl. „Hrabeš jako jezevec, ale mlčíš jako ryba.“

Přikrčil se, vyskočil z jámy – čtyři nohy, tělo a vrtící se ocas – a přiblížil se k Zakarině. Ta se přikrčila a pomyslela si: pomoc, on mě určitě sní!
To ale neudělal. Jen ji celou očuchal. Nemohla si pomoc a začala se smát, protože to šimralo.

„Aha! Ty řehtáš!“ řeklo zvíře. „Tak to jsi kůň. Anebo kdákáš? To bys byla slepice.“

To už Zakarina nevydržela mlčet.

„Já nejsem žádná slepice,“ ohradila se. „Já jsem člověk!“

Zvíře se usmálo a ukázalo své ostré, perleťově bílé zuby.

„Co jsem říkal,“ prohlásil. „Velmi zvláštní zvíře.“

Svalil se do písku a natáhl se vedle Zakariny. Písečné tělo se na slunci lesklo jako zlato.

„Já osobně jsem písečný vlk,“ řekl. „Hezký den, těší mě! Jsem velmi vzácný a velmi krásný, že?“

Zakarina nevěděla, co si vlastně myslí. Nikdy předtím písečného vlka neviděla. Nebyla si jistá, jestli se strašně bojí, nebo je strašně nadšená.
„A co jíš?“ zeptala se opatrně. „Jíš… lidi?“

„Lidi? Ne, fuj!“ ušklíbl se Písečný vlk. „Nejčastěji jím sluneční a měsíční svit, protože z měsíčního svitu velmi zmoudříš. Já vím vše.“

„Vše na celém světě?“ zeptala se Zakarina.

„Vše ve všech světech a všechny odpovědi na všechny otázky,“ odvětil.

Zakarina se pokusila vymyslet opravdu těžkou otázku, na kterou by tenhle nafoukaný vlk neznal odpověď. Něco o vesmíru nebo tak. Nebo o mraveništích. Ale když otevřela pusu, vyklouzla jí úplně jiná otázka.

„Proč,“ zeptala se, „proč můj tatínek musí číst noviny?“

„Ha! To je jednoduché!“ řekl Písečný vlk. „Je prokletý, víš.“

„Prokletý?“ zeptala se Zakarina.

„Ano, anebo zhypnotizovaný,“ pokračoval vlk. „Jeho oči uvízly v novinách, v těch malých černých písmenkách, a teď se nemůže vysvobodit.“

Zakarině se ta odpověď vůbec nelíbila. Nechtěla tatínka, který by po celý zbytek života jen četl noviny.

„Neboj se,“ řekl Písečný vlk. „Já ho vysvobodím.“

Přikrčil se a pak vyrazil. Hnal se jako písečná bouře přímo k domu a houpací síti a vytrhl noviny tatínkovi z rukou. Stránky novin se rozletěly v dál, přes moře jako velcí ptáci.
Tatínek vypadl z houpací sítě, dopadl na zem a pomyslel si: vlk!

„Zakarino!“ zakřičel. „Mám úžeh! Musím se vykoupat!“

„Konečně,“ zaradovala se Zakarina.

A moře bylo velké a modré a oni se koupali tak dlouho, dokud jim nezkrabatěly prsty. Pak šli domů a pili čaj a hráli karty a podváděli jen, když to bylo potřeba.

V jámě v písku na pláži ležel Písečný vlk a přemýšlel – o lidech, o tatíncích a o dalších podivných

zvířatech.
zvířatech.Opravdu zvláštní zvíře
 
Zakarina bydlela v domě na kraji moře spolu s maminkou a tatínkem. Dům byl malý, ale moře
 
velké a v moři se může člověk koupat – v každém případě alespoň v létě. Zrovna bylo léto, slunečné a
 
teplé, a Zakarina se chtěla koupat.
 
Jenže v tom byl háček. Nesměla se koupat sama a tatínek neměl zrovna chuť jít s ní na pláž.
 
„Nemám teď čas,“ řekl. „Musím číst noviny, víš.“
 
A pak si lehl do houpací sítě s velkými, šustícími novinami. Byly tak velké, že za nimi téměř celý
 
zmizel, jako pod plachtou. Vykukovaly mu pouze nohy. Neuvěřitelně nudné nohy, myslela si Zakarina.
 
Tatínkovy hloupé nohy, které se nechtěly jít koupat.
 
„Tak jako tak jdu na pláž,“ řekla Zakarina.
 
„Dobře,“ odvětil tatínek.
 
„Abych mohla vyhrabat díru,“ prohlásila Zakarina. „V písku a bude z ní past, do které spadneš.“
 
„Aha, jak milé,“ řekl tatínek a zašustil novinami.
 
Zakarina pochopila, že ji vůbec neposlouchá. Tohle totiž říkal pokaždé, když neposlouchal – aha,
 
jak milé!
 
„Ne!“ řekla, „To není milé! To je velmi nemilé!“
 
Sešla na pláž a začala rukama v písku vyhrabávat díru. Nejdřív byl písek světlý, suchý a teplý, ale
 
jak hrabala hlouběji, začal být vlhký, tmavý a studený.
 
Zakarina si lehla na břicho a podívala se do díry. Byla nesmírně hluboká! Pořádná past!
 
Popravdě jí bylo tatínka trochu líto, protože ho čekal pád do strašlivě hluboké díry.
 
Však on si to zaslouží, pomyslela si, a ještě třikrát zabořila ruce do písku.
 
A tehdy se to stalo.
 
V jámě se něco pohnulo. Zakarina to velmi dobře cítila a rychle vytáhla ruce ven. Něco tam dole
 
bylo! Až úplně na dně.
 
V písku se cosi převalilo, převrátilo a vykouklo ven. Bylo to černé a trochu lesklé. Hned poznala, co
 
to je.
 
Byl to nos. Nos, který čenichal a čmuchal, funěl a frkal.
 
„Tati!“ zakřičela. „V mojí jámě je nos! A žije!“
 
„Aha, jak milé,“ kdesi v dáli zašustil tatínek v houpací síti novinami.
 
Milé? Tím si Zakarina nebyla tak úplně jistá. To záleželo na tom, kterému zvířeti ten nos patřil. A
 
co kdyby to bylo nějaké divoké zvíře?
 
Nos se vynořil ještě víc, a ještě trochu. Zakarina ucouvla a zadržela dech. Zvíře se hrabalo ven!
 
V jámě to zašustilo a zarachotilo a nad okrajem se vynořila hlava.
 
Jenže – co to vlastně bylo za zvíře? Určitě to nebyl pes. Sice to připomínalo ovčáka, ale jen trochu,
 
a vypadalo to mnohem divočeji. A ocas nepůsobil chlupatě. Vypadal spíš jako písek, jako zlatavý
 
pouštní písek.
 
Zvíře se rozhlédlo a samozřejmě si jí všimlo.
 
„Rozumím,“ řeklo zvíře a pomalu pokývalo hlavou a Zakarina z toho pochopila, že je to samec.
 
„To jsi byla ty, kdo vyhrabal díru,“ zkonstatoval. „Tak to musíš být jezevec.“
 
Neodvažovala se říct ani ano, ani ne, a tak neřekla nic.
 
Zvíře si povzdechlo.
 
„Ty jsi ale divné stvoření,“ řekl. „Hrabeš jako jezevec, ale mlčíš jako ryba.“
 
Přikrčil se, vyskočil z jámy – čtyři nohy, tělo a vrtící se ocas – a přiblížil se k Zakarině. Ta se přikrčila
 
a pomyslela si: pomoc, on mě určitě sní!
 
To ale neudělal. Jen ji celou očuchal. Nemohla si pomoc a začala se smát, protože to šimralo.
 
„Aha! Ty řehtáš!“ řeklo zvíře. „Tak to jsi kůň. Anebo kdákáš? To bys byla slepice.“
 
To už Zakarina nevydržela mlčet.
 
„Já nejsem žádná slepice,“ ohradila se. „Já jsem člověk!“
 
Zvíře se usmálo a ukázalo své ostré, perleťově bílé zuby.
 
„Co jsem říkal,“ prohlásil. „Velmi zvláštní zvíře.“
 
Svalil se do písku a natáhl se vedle Zakariny. Písečné tělo se na slunci lesklo jako zlato.
 
„Já osobně jsem písečný vlk,“ řekl. „Hezký den, těší mě! Jsem velmi vzácný a velmi krásný, že?“
 
Zakarina nevěděla, co si vlastně myslí. Nikdy předtím písečného vlka neviděla. Nebyla si jistá, jestli
 
se strašně bojí, nebo je strašně nadšená.
 
„A co jíš?“ zeptala se opatrně. „Jíš… lidi?“
 
„Lidi? Ne, fuj!“ ušklíbl se Písečný vlk. „Nejčastěji jím sluneční a měsíční svit, protože z měsíčního
 
svitu velmi zmoudříš. Já vím vše.“
 
„Vše na celém světě?“ zeptala se Zakarina.
 
„Vše ve všech světech a všechny odpovědi na všechny otázky,“ odvětil.
 
Zakarina se pokusila vymyslet opravdu těžkou otázku, na kterou by tenhle nafoukaný vlk neznal
 
odpověď. Něco o vesmíru nebo tak. Nebo o mraveništích. Ale když otevřela pusu, vyklouzla jí úplně
 
jiná otázka.
 
„Proč,“ zeptala se, „proč můj tatínek musí číst noviny?“
 
„Ha! To je jednoduché!“ řekl Písečný vlk. „Je prokletý, víš.“
 
„Prokletý?“ zeptala se Zakarina.
 
„Ano, anebo zhypnotizovaný,“ pokračoval vlk. „Jeho oči uvízly v novinách, v těch malých černých
 
písmenkách, a teď se nemůže vysvobodit.“
 
Zakarině se ta odpověď vůbec nelíbila. Nechtěla tatínka, který by po celý zbytek života jen četl
 
noviny.
 
„Neboj se,“ řekl Písečný vlk. „Já ho vysvobodím.“
 
Přikrčil se a pak vyrazil. Hnal se jako písečná bouře přímo k domu a houpací síti a vytrhl noviny
 
tatínkovi z rukou. Stránky novin se rozletěly v dál, přes moře jako velcí ptáci.
 
Tatínek vypadl z houpací sítě, dopadl na zem a pomyslel si: vlk!
 
„Zakarino!“ zakřičel. „Mám úžeh! Musím se vykoupat!“
 
„Konečně,“ zaradoval se Zakarina.
 
A moře bylo velké a modré a oni se koupali tak dlouho, dokud jim nezkrabatěly prsty. Pak šli domů
 
a pili čaj a hráli karty a podváděli jen, když to bylo potřeba.
 
V jámě v písku na pláži ležel Písečný vlk a přemýšlel – o lidech, o tatíncích a o dalších podivných
 
zvířatech.Opravdu zvláštní zvíře
 
Zakarina bydlela v domě na kraji moře spolu s maminkou a tatínkem. Dům byl malý, ale moře
 
velké a v moři se může člověk koupat – v každém případě alespoň v létě. Zrovna bylo léto, slunečné a
 
teplé, a Zakarina se chtěla koupat.
 
Jenže v tom byl háček. Nesměla se koupat sama a tatínek neměl zrovna chuť jít s ní na pláž.
 
„Nemám teď čas,“ řekl. „Musím číst noviny, víš.“
 
A pak si lehl do houpací sítě s velkými, šustícími novinami. Byly tak velké, že za nimi téměř celý
 
zmizel, jako pod plachtou. Vykukovaly mu pouze nohy. Neuvěřitelně nudné nohy, myslela si Zakarina.
 
Tatínkovy hloupé nohy, které se nechtěly jít koupat.
 
„Tak jako tak jdu na pláž,“ řekla Zakarina.
 
„Dobře,“ odvětil tatínek.
 
„Abych mohla vyhrabat díru,“ prohlásila Zakarina. „V písku a bude z ní past, do které spadneš.“
 
„Aha, jak milé,“ řekl tatínek a zašustil novinami.
 
Zakarina pochopila, že ji vůbec neposlouchá. Tohle totiž říkal pokaždé, když neposlouchal – aha,
 
jak milé!
 
„Ne!“ řekla, „To není milé! To je velmi nemilé!“
 
Sešla na pláž a začala rukama v písku vyhrabávat díru. Nejdřív byl písek světlý, suchý a teplý, ale
 
jak hrabala hlouběji, začal být vlhký, tmavý a studený.
 
Zakarina si lehla na břicho a podívala se do díry. Byla nesmírně hluboká! Pořádná past!
 
Popravdě jí bylo tatínka trochu líto, protože ho čekal pád do strašlivě hluboké díry.
 
Však on si to zaslouží, pomyslela si, a ještě třikrát zabořila ruce do písku.
 
A tehdy se to stalo.
 
V jámě se něco pohnulo. Zakarina to velmi dobře cítila a rychle vytáhla ruce ven. Něco tam dole
 
bylo! Až úplně na dně.
 
V písku se cosi převalilo, převrátilo a vykouklo ven. Bylo to černé a trochu lesklé. Hned poznala, co
 
to je.
 
Byl to nos. Nos, který čenichal a čmuchal, funěl a frkal.
 
„Tati!“ zakřičela. „V mojí jámě je nos! A žije!“
 
„Aha, jak milé,“ kdesi v dáli zašustil tatínek v houpací síti novinami.
 
Milé? Tím si Zakarina nebyla tak úplně jistá. To záleželo na tom, kterému zvířeti ten nos patřil. A
 
co kdyby to bylo nějaké divoké zvíře?
 
Nos se vynořil ještě víc, a ještě trochu. Zakarina ucouvla a zadržela dech. Zvíře se hrabalo ven!
 
V jámě to zašustilo a zarachotilo a nad okrajem se vynořila hlava.
 
Jenže – co to vlastně bylo za zvíře? Určitě to nebyl pes. Sice to připomínalo ovčáka, ale jen trochu,
 
a vypadalo to mnohem divočeji. A ocas nepůsobil chlupatě. Vypadal spíš jako písek, jako zlatavý
 
pouštní písek.
 
Zvíře se rozhlédlo a samozřejmě si jí všimlo.
 
„Rozumím,“ řeklo zvíře a pomalu pokývalo hlavou a Zakarina z toho pochopila, že je to samec.
 
„To jsi byla ty, kdo vyhrabal díru,“ zkonstatoval. „Tak to musíš být jezevec.“
 
Neodvažovala se říct ani ano, ani ne, a tak neřekla nic.
 
Zvíře si povzdechlo.
 
„Ty jsi ale divné stvoření,“ řekl. „Hrabeš jako jezevec, ale mlčíš jako ryba.“
 
Přikrčil se, vyskočil z jámy – čtyři nohy, tělo a vrtící se ocas – a přiblížil se k Zakarině. Ta se přikrčila
 
a pomyslela si: pomoc, on mě určitě sní!
 
To ale neudělal. Jen ji celou očuchal. Nemohla si pomoc a začala se smát, protože to šimralo.
 
„Aha! Ty řehtáš!“ řeklo zvíře. „Tak to jsi kůň. Anebo kdákáš? To bys byla slepice.“
 
To už Zakarina nevydržela mlčet.
 
„Já nejsem žádná slepice,“ ohradila se. „Já jsem člověk!“
 
Zvíře se usmálo a ukázalo své ostré, perleťově bílé zuby.
 
„Co jsem říkal,“ prohlásil. „Velmi zvláštní zvíře.“
 
Svalil se do písku a natáhl se vedle Zakariny. Písečné tělo se na slunci lesklo jako zlato.
 
„Já osobně jsem písečný vlk,“ řekl. „Hezký den, těší mě! Jsem velmi vzácný a velmi krásný, že?“
 
Zakarina nevěděla, co si vlastně myslí. Nikdy předtím písečného vlka neviděla. Nebyla si jistá, jestli
 
se strašně bojí, nebo je strašně nadšená.
 
„A co jíš?“ zeptala se opatrně. „Jíš… lidi?“
 
„Lidi? Ne, fuj!“ ušklíbl se Písečný vlk. „Nejčastěji jím sluneční a měsíční svit, protože z měsíčního
 
svitu velmi zmoudříš. Já vím vše.“
 
„Vše na celém světě?“ zeptala se Zakarina.
 
„Vše ve všech světech a všechny odpovědi na všechny otázky,“ odvětil.
 
Zakarina se pokusila vymyslet opravdu těžkou otázku, na kterou by tenhle nafoukaný vlk neznal
 
odpověď. Něco o vesmíru nebo tak. Nebo o mraveništích. Ale když otevřela pusu, vyklouzla jí úplně
 
jiná otázka.
 
„Proč,“ zeptala se, „proč můj tatínek musí číst noviny?“
 
„Ha! To je jednoduché!“ řekl Písečný vlk. „Je prokletý, víš.“
 
„Prokletý?“ zeptala se Zakarina.
 
„Ano, anebo zhypnotizovaný,“ pokračoval vlk. „Jeho oči uvízly v novinách, v těch malých černých
 
písmenkách, a teď se nemůže vysvobodit.“
 
Zakarině se ta odpověď vůbec nelíbila. Nechtěla tatínka, který by po celý zbytek života jen četl
 
noviny.
 
„Neboj se,“ řekl Písečný vlk. „Já ho vysvobodím.“
 
Přikrčil se a pak vyrazil. Hnal se jako písečná bouře přímo k domu a houpací síti a vytrhl noviny
 
tatínkovi z rukou. Stránky novin se rozletěly v dál, přes moře jako velcí ptáci.
 
Tatínek vypadl z houpací sítě, dopadl na zem a pomyslel si: vlk!
 
„Zakarino!“ zakřičel. „Mám úžeh! Musím se vykoupat!“
 
„Konečně,“ zaradoval se Zakarina.
 
A moře bylo velké a modré a oni se koupali tak dlouho, dokud jim nezkrabatěly prsty. Pak šli domů
 
a pili čaj a hráli karty a podváděli jen, když to bylo potřeba.
 
V jámě v písku na pláži ležel Písečný vlk a přemýšlel – o lidech, o tatíncích a o dalších podivných
 
zvířatech.

Zážitky ve znamení Francie

09.06.2016 13:09

Pozvání do Zlína

Loni jsem díky projektu Pohádky pro společné čtení dostala pozvání od Celé Česko čte dětem na slavnostní zahájení Týdne čtení dětem, které se konalo ve Zlíně během filmového festivalu. Nakonec jsme se s rodinou rozhodli odjet na celý víkend. Atmosféra byla úžasná, sehnali jsme lístky na premiéru nádherné pohádky Sedmero krkavců, představitele hlavních rolí jsme pak různě potkávali - po zhlédnutí filmu, na autogramiádě, v parku, na slavnostní inauguraci, na rautu... 

Na akci na podporu čtení v rodinách jsme si báječně užili Listování s Lukášem Hejlíkem Eliáš a babička z vajíčka. Ve festivalovém zámku jsme konečně pozdravili ilustrátorku a spisovatelku Renátu Fučíkovou, která představovala svou knihu Jakub a hvězdy. tyto a ještě jiné zážitky nás přivedly na myšlenku, že si z návštěvy festivalu uděláme rodinnou tradici.

Ročník 56 ve znamení francouzské kinematografie

Francouzské filmy miluju, obzvlášť ty starší. Několik týdnů jsem se radovala a těšila hlavně na Muže z Acapulca a pohádku mého dětství Oslí kůže. Těsně před oním víkendem vyšel program a tyto dva filmy byly zařazeny ve dnech po našem odjezdu. Zklamání bylo veliké. Pak jsem začala studovat filmový program pořádně a s dětmi jsme vybírali filmy, které bychom rádi viděli. Nakonec byly čtyři - premiéra Barona Prášila, premiéra valašského rodinného filmu Děda, Mikulášovy patálie a Bella a Sebastian. Všechny čtyři byly plné fantazie, emocí, humoru. Škoda, že takové filmy moc v kinech ani v televizi nedávají. 

Zážitky máme i z francouzské uličky, kde jsme nakonec i nakoupili francouzské sýry, paštiky a klobásy. V zámeckém parku několikrát posvačili výborné palačinky. V zámku strávili snad dvě hodiny na interaktivní výstavě Orbis pictus s všelijakými hudebními nástroji a dalšími inspirativními objekty. Taky jsme letos objevili červený koberec a Kongresové centrum s výstavou klapek. Jedna byla od ilustrátorky Anety Žabkové, se kterou jsme se seznámili na knižním veletrhu Svět knihy 2016.

 

Hrajeme si na knihkupectví - soutěžní příspěvek

20.04.2016 12:14

Do naší soutěže přišel první příspěvek. Děkujeme Janě, která nám podrobně popsala, jak se svými dětmi čte.

 

Naše dvouletá Barunka miluje knížky "odmiminka", já osobně utrácím nejvíce za knihy pro ni. 5ti měsíčnímu Kryštůfkovi nezbývá nic jiného než si s námi pořád číst, už se nevejdeme do pokojíčku. 


Emotikona smile

Na fotce si hrajeme na knihkupectví kam rády chodíme i jen tak se koukat. Barunka je tam moc hodná, nekramaří, ale s opatrností si prohlíží knížky. Někdy se vzbudí v noci a chce si číst, knížky si bere do postele, strká je pejskovi do pelíšku. Díky knížkám a času, který jim věnujeme ve dvou letech mluví ve větách a má excelentní ostré R. Snaží se vyprávět pohádky podle obrázků, reaguje na změny příběhu apod. Mohla bych psát takhle hodiny a hodiny - snad jsem trošku nastínila, že knížky, u nás mají místo i ty staré, ušmudlané, příběhy, básničky, obrázky u nás ožívají denně. Nejen přes spaní, ale i na procházkách, v autě, na záchodě. Když napustím BArunce vanu chce, abych si přinesla židli a čtu jí Honzíkovu cestu..

Zdraví J. Podskalská

Pojďte se zapoji i vy! Soutěž trvá do 10. května 2016.

 
 

Jak se rodí dětská knížka

14.12.2015 07:43

Povídání s paní Ludmilou Šelešovskou

S paní Ludmilou Šelešovskou jsme se konečně sešly jednoho krásného dne nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Přinesla s sebou větší část produkce svého Nakladatelství Barbara Šenov. Bylo co prohlížet a o čem si si povídat. Nejvíce mě zajímala kniha pro děti a jejich rodiče Jak si žijí zvířátka...

Kde se vzal nápad na vydání dětské knihy?

 
Snad každé nakladatelství má nějaké své zaměření, svá specifika. 
 
Nakladatelství Barbara dělí svou produkci do tří edičních řad:
 
Krokusy – současná česká poezie, 
 
Jeřabiny – současná dětská literatura, 
 
Čimango – současná beletrie pro dospělé.
 
Jeřabiny jako nádherné kuličky na hraní, jeřabiny jako symbol prázdnin, jeřabiny jako štíhlý strom s s vyšší korunou a drobnými zrajícími plody.
 

Kolik lidí se na tvorbě knížky podílelo a jak?

 
Zcela logicky autorka Jana Petráčková, žijící v Rakovníku.
 
Ilustrace jsou dílem Hany Maulerové, celkové uspořádání knížky má jako vždy na starost Art editorka nakladatelství Barbara Karin Šrubařová.
 
Myšlenka na propojení předčítání či čtení knížky s jinými prvky patří Ludmile Šelešovské.
 
Převod na CD zajišťovali Ing. Mikolajek Jaroslav a Ing. Radim Šitavanc.
 
Pochopitelně pak lidé z tiskárny, kteří knížku nejen vytiskli, ale s nimiž se mnohé konzultovalo předem.
 

Co všechno mohou dospělí a děti v knížce najít?

 
Je to knížka dvanácti pohádek a zhudebněných říkadel, omalovánek i možností, jak si sestavit vlastní pohádku, rozvíjet dětskou fantazii a v neposlední řadě i dětskou řeč. Každá pohádka je doprovázena čtyřmi až pěti menšími barevnými obrázky. 
Ke knize je připojeno CD se zhudebněnými říkadly, obrázky k vytištění, jednoduchými počítačovými hrami s obrázky.

 

Pořád se něco děje

05.11.2015 19:47

Několik týdnů se chystám napsat ohlédnutí za prázdninami a začátkem školního roku. Pohádky pro společné čtení nezahálely a v novém školním roce přicházejí s tradičními akcemi, novými pohádkovými sešity a dalšími aktivitami.

Křest knihobudky ve svitavském parku

Pohádkové dílny na rodinném pobytu v Eko centru Paleta v Oucmanicích

 

 

Pohádková dílna v pohádkovém stanu - 750. výročí založení Poličky, pořádala Městská knihovna v Poličce

video

 

Studijní pobyt v "pohádkové zemi" - sbírání inspirace (Archeologická dílna pro děti v antických vykopávkách na pláži, naučná stezka Pohádková země u Bohinjského jezera, exkurze v hradní tiskárně, nákup pohádkových knížek a dětských časopisů)

 

 Pohádková dílna Tři přání v Týdnu knihoven (Svitavy)  

 

Průběžně vytváříme (ve spolupráci s knihovnami, pedagogy a dalšími odborníky) seznam doporučených knih pro školní knihovny.

Připravili jsme nový pohádkový sešit, který pokřtíme na odborné konferenci Dyskorunka v Praze 26. listopadu.

Na podrobnější informace se můžete podívat do Kalendáře akcí.

Těšíme se na setkání s Vámi třeba u Vás :-)

Hovory k sobě

28.10.2015 17:40

Ohlédnutí za terapií Irvina D. Yaloma

K mým nejoblíbenějším autorům patří knihy amerického psychoterapeuta Irvina D. Yaloma. V češtině jich vyšla celá řada - Lži na pohovce, Když Nietzsche plakal, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Každý den o trochu blíž, Léčba Schpenhauerem a Problém spinoza. Zajímavé je, že tyto knihy a jejich témata ke mně přicházely v době, kdy jsem řešila podobné téma v životě. Poslední byla Léčba Schopenhauerem, kdy jsem připravovala kurzy biblioterapie. Bylo zajímavé sledovat terapeutickou skupinu umírajícího terapeuta, v níž se snažil jeho bývalý klient používat myšlenky německého filozofa k obhajobě svých postojů.
 
 
V nové knize Hovory k sobě/Ohlédnutí za psychoterapií je hlavní postavou sám Yalom (více než osmdesátiletý) a jeho pacienti, kteří za ním přicházejí na základě četby jeho knih nebo jsou to jeho dávní pacienti, s nimiž se znovu náhodně setká. Všichni, tedy i starý psychoterapeut, řeší téma stáří, smyslu života a jeho konce. Snaží se vyřešit dávné křivdy, urovnat své vztahy v rodině, pochopit smysl své práce, vyrovnat se se zhoubnou nemocí, odpustit si. 
 
Starý terapeut překvapuje (často i sám sebe) svou neutuchající zvídavostí, touhou po poznání, vášní ke svému povolání v situaci, kdy prožívá smutek ze ztráty blízkých, řeší zdravotní problémy související s věkem a cítí blížící se konec života. Kniha v českém překladu nese stejný název jako dílo Marca Aurelia, v němž Yalom hledá inspiraci:
"A proto prožij tuto píď času ve shodě s přírodou a s životem se rozluč v dobré vůli, jako když zralá oliva odpadávající blahořečí matce zemi a děkuje stromu, jenž ji zplodil."
 
Všech deset příběhů v knize přináší naději a hojivou útěchu. Jsou inspirací pro všechny, protože stáří, ztrátě blízkých a blížící se vlastní smrti se nevyhne nikdo.
 

O ženách a o lásce

17.03.2015 18:30

Druhá kniha spisovatelky Edith Holé

Edith Holá je zajímavá osobnost, která se zarývá do srdcí stále více lidí. Její knihy nemohou čtenáři přečíst bez silných emocí. První kniha, Cesta k mým matkám, vypráví příběh adoptované dívky o hledání biologické matky. V druhé knize, O ženách a o lásce, si autorka představuje život dítěte, které ve své děloze odnosí jiná žena a po porodu předá biologické matce. Na knize je pozoruhodné, jak si autorka představuje život těchto tří žen za skoro třicet let. Protože se s Dášou (Edith) už pár let známe díky našim pohádkovým projektům Vítej, kulíšku a Pohádky pro společné čtení, požádala jsem ji o krátký rozhovor.
 
 
Na rozdíl od tvé první knihy, v níž jsi čerpala ze svých osobních zážitků, se kniha O ženách a o lásce z větší části odehrává v budoucnosti. Kdy a jak jsi dostala první nápad napsat knihu o dvou matkách, z nichž jedna předala embryo a druhá dítě nosila ve svém břiše, aby ho pak té první po porodu vrátila?
 
Tak to můžu říct úplně přesně - šla jsem okolo trafiky a upoutala mě obálka jednoho magazínu, kde byl napsán titulek Pronájem dělohy za tři sta tisíc. Došla jsem domů a asi za hoďku se pro časopis vrátila. V noci se mi zdálo, že jsem těhotná, ale miminko patří jiné ženě a budu jí ho muset dát. Probudila jsem se se zděšením, co jsem to svým dětem udělala. Ten sen ve mně byl a já si ho odžila knihou. Psaním si člověk může zažít být tím, kým si v životě třeba netroufne nebo ani nechce.
 
Dnes mají bezdětní manželé několik možností jak mít dítě: vlastní dítě ze zkumavky, dítě ze zkumavky s využitím spermií, vajíček nebo embryí dárců, surogátní mateřství, adopce, pěstounská péče. Zapomněla jsem na něco? Co si o jednotlivých možnostech myslíš?
 
To, co je proti přírodě, za to stejně platíme. Medicína umožnila umělé zásahy do plodnosti. Vypadá to zdánlivě jako zázrak, ale lidi za to platí. O tom už medicína nemluví. Znám ženy, které podstoupily opakovaně IVF a podlomilo jim to fyzické i psychické zdraví. Často by možná to šlo ještě i řešit jinak. IVF by mělo být opravdu jen v závažných případech. Právě jsme pro noviny dělala rozhovor s jedním lékařem a vyplynulo, že často neplodný pár namísto, aby se vyčistili od plísní a leukocytů, využije IVF. Takže tady je vidět , jak moc jsme už proti přírodě. Také se nemluví o tom, že opakované hormonální léčby mohou vést k rakovině u ženy.Kvůli povědomí o svých kořenech bych neumožňovala anonymní dárcovství. Nelíbí se mi to. Člověk má právo vědět, čí geny v sobě nosí. A když půjdu dál za geny, tak čí příběh nese svým životem dál. A to se třeba začíná dít u pěstounské péče, kdy už přijaté děti se stýkají se svými biologickými rodiči, když je to bezpečné. U adopce je to stále tabu a často své kořeny adoptovaný člověk pozná až v dospělosti, pokud rodiče najde. Tohle se u nás také ještě musí změnit. Česká společnost pořád kořeny nepovažuje za důležité. Ale asi nejen česká. To, co se dozvídáme o Norsku, je ještě horší.
 
V souvislosti s tvou odpovědí mě zajímá, co si myslíš o babyboxech.
 
To je prostě menší zlo. Vůbec nechápu biologickou matku, že není aspoň natolik zodpovědná ke svému dítěti, že by papírově zůstala na matrice jeho matka. Aby aspoň jednou si její dítě mohlo zjistit svůj původ. Dříve taková matka odložila dítě na prahu fary. Ve filmech nebo v literatuře je vždy zobrazena, že se jí to udělat nechce, ale okolnosti jí nutí. Často se tím celý život trápí. Poznamená to ji i dítě. Za babyboxy stojí myšlenka, že je pro matky, které by jinak dítě usmrtily nebo odhodily. Doufejme, že tomu tak je. I když si neumím představit, že žena v takovém stavu, kdy je schopna vůbec něčeho tak strašného, zjistí kde je babybox a doběhne nebo dojede tam. Pokud tomu tak je a je méně mrtvých dětí v igelitce, tak pak je dobré, že babyboxy existují. 
 
Pojďme se vrátit zpět k tvé knize. Zajímalo by mě, jak se ti psaly mužské postavy. Přece jen v situacích kolem těhotenství a porodu dítěte stojí tak trochu stranou a žena těžko tuší, co si muž doopravdy myslí a co cítí.
 
Ono vůbec je těžké psát mužské postavy, když jsem žena. Sama často, když čtu od autora, který popisuje ženské přemýšlení, cítění nebo dialogy, tak si říkám, to je blbost. Proto jsem se snažila stěžejní dialogy, aby je přečetl muž. Za každou postavou v knize se skrývá někdo, koho znám nebo jsem znala. Reakce na situace kolem těhotenství nejsou vymyšlené. Často se v páru děje, že se neřekne vše, aby se tomu druhému neublížilo a z toho pak "vznikají" námi milované děti.
 
 Knihy jsou také jako děti. Roste v tobě nějaký další námět? Pokud ano, můžeš naznačit, na co se můžeme těšit?
 
Mám spoustu nápadů. Třeba bych chtěla něco udělat pro předškolní adoptované děti, ale pohádky ke mně zatím žádné nepřišly. Nějaké nápady jsem poslala RC Routa, které pracuje s pěstounskými rodinami při styku s biologickými rodiči. Mám rozepsaný román o lidech na skupinové terapii, ale nepíšu. Vykrystalizoval ve mně pocit, že bych se teď měla o své knižní děti starat, jezdit s nimi na besedy a hlavně zase víc pracovat na sobě, abych měla o čem psát. 
 
Přeju hodně štěstí.

 

Lístek z Lublinu

10.10.2014 18:48

Přede mnou leží pohlednice z polského Lublinu s datem na razítku 7. 10., další tip na výlet od Václava Buriana, přišla včera, 9. října. Už nějakou dobu jsem mu chtěla psát a jeho pozdrav mě přiměl to konečně udělat. Nějakou náhodou nebo vyšší mocí se mi na monitoru objevil nekrolog - Václav Burian zemřel ve středu 8. 10. ve Vídni po konferenci na českém velvyslanectví. Ten mail už nenapíšu a je mi to neskutečně líto.

Hlavou běží vzpomínky na studentské literární soutěže na knižním veletrhu v Olomouci, které vymýšlel a moderoval a moji studenti vyhrávali. Na jeho maminku, která mu fandila. ... Znovu jsme se setkali díky ilustrátorce Magdě Štajnerové, když vydal knížku Housenka na kdouloni s jejími obrázky. Od té doby jsme si psali a jednou za rok zašli na kávu v Poličce, když pobýval na chalupě v Pusté Rybné. Díky němu jsem navštívila Košice a byla nadšena. Loni jsme se šly s Magdou podívat na jeho vystoupení s polskými básníky na knižním veletrhu Svět knihy. Rok mě přemlouval k napsání "slovinského" článku do Listů. Od posledního setkání tu mám kromě tehdy právě vyšlého čísla s mojí pohádkou Zlatovčice komínek knih z jeho nakladatelství, tipy na výlety...

Odešel noblesní, milý a moudrý člověk, jeho myšlenky a básně naštěstí s námi zůstanou.

Sváteční slovo básníka Václava Buriana

http://www.zurnal.upol.cz//zprava/clanek/zemrel-vaclav-burian/

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/zemrel-olomoucky-publicista-vaclav-burian-20141010.html

Ohlédnutí za knižním veletrhem Svět knihy 2014

18.05.2014 20:53

Díky partnerství s kampaní Rosteme s knihou jsme už pár měsíců dopředu věděli, že se sejdeme 17. května v Praze na Výstavišti. Náš pohádkový tým s našimi příznivci a čtenáři. Několik týdnů probíhaly přípravy, které začátkem května začaly nabírat na intenzitě. Pár dní před zahájenám veletrhu jsme se dozvěděli, že náš program propaguje také slovinská ambasáda a že sbírka lidových slovinských pohádek bude ve stánku Slovinské knižní agentury.

 

V sobotu jsme se postupně sešli v areálu Průmyslového paláce. Nejdřív ve slovinském stánku se slovenistou Mgr. Radkem Novákem a Kouzelnou zahradou. Pak s koordinátorkou vzdělávacích programů Katkou z Ostravy (zrovna pracujeme na přípravách kurzu biblioterapie). Když jsme seděly v Autorském sále na Ivě Pekárkové, přišla ilustrátorka Jitka Zajíčková. Poseděly jsme v kavárně mezi stánky a čas rychle ubíhal. O půl třetí jsme se před sálem Rosteme s knihou potkali s Magdou Štajnerovou a Petrou Antonovovou. Měli jsme štěstí, že předchozí program skončil o něco dřív, a tak jsme měli víc času na přípravu prostoru pro dílničky.

 

Mezitím začali přicházet pozvaní hosté s dětmi i další příznivci či náhodní kolemjdoucí. Krátce jsme představily naše Pohádky pro společné čtení a pak už dostaly slovo šikovné děti. Rozdělily se do několika skupinek - některé se věnovaly výtvarným činnostem, větší školáci se s chutí pustili do společného čtení a vyprávění pohádek. 

Vyměřený čas rychle uběhl, s mnohými jsme se stihli rozloučit jen posunky, že si to důležité napíšeme. Teď už se těšíme, co nového nás s Pohádkami pro společné čtení čeká.

 

 

 

Pohádkové odpoledne v MŠ Květná

19.03.2014 15:01

Jak vzniká kniha?

V pondělí začaly děti v mateřské školce v Květné nové téma Pohádky a jejich ilustrace. Paní učitelku napadlo, že bych mohla dětem ukázat, jak vlastně knížka vzniká a kdo se na tom podílí.
Ve středu po obědě jsem nabalila tašku knihami a pohádkovými sešity, také ilustracemi a novými pohádkami, náhledy z tiskárny s opravami a fotkami našeho pohádkového týmu.
Děti byly zvídavé a všímavé, už toho spoustu věděly. Na závěr jsme si vyprávěli některé pohádky a děti dostaly za úkol dokreslit ilustrace k těmto pohádkám na pracovních listech, které připravily naše ilustrátorky.
Moc děkuju paní učitelce, Anežce, Káje, Anetce, Péťovi, Tomíkovi, Járovi, Lukáškovi, Natálce a Amálce za parádní odpoledne.
1 | 2 | 3 >>