Pro změnu švédská pohádka

17.05.2017 09:54

Opravdu zvláštní zvíře

Napsala Åsa Lind
Přeložila Věra Ester Dobruská

Zakarina bydlela v domě na kraji moře spolu s maminkou a tatínkem. Dům byl malý, ale moře velké a v moři se může člověk koupat – v každém případě alespoň v létě. Zrovna bylo léto, slunečné a teplé, a Zakarina se chtěla koupat.

Jenže v tom byl háček. Nesměla se koupat sama a tatínek neměl zrovna chuť jít s ní na pláž.

„Nemám teď čas,“ řekl. „Musím číst noviny, víš.“

A pak si lehl do houpací sítě s velkými, šustícími novinami. Byly tak velké, že za nimi téměř celý zizel, jako pod plachtou. Vykukovaly mu pouze nohy. Neuvěřitelně nudné nohy, myslela si Zakarina. Tatínkovy hloupé nohy, které se nechtěly jít koupat.

„Tak jako tak jdu na pláž,“ řekla Zakarina.

„Dobře,“ odvětil tatínek.

„Abych mohla vyhrabat díru,“ prohlásila Zakarina. „V písku a bude z ní past, do které spadneš.“

„Aha, jak milé,“ řekl tatínek a zašustil novinami.

Zakarina pochopila, že ji vůbec neposlouchá. Tohle totiž říkal pokaždé, když neposlouchal – aha, jak milé!

„Ne!“ řekla, „To není milé! To je velmi nemilé!“

Sešla na pláž a začala rukama v písku vyhrabávat díru. Nejdřív byl písek světlý, suchý a teplý, ale jak hrabala hlouběji, začal být vlhký, tmavý a studený. Zakarina si lehla na břicho a podívala se do díry. Byla nesmírně hluboká! Pořádná past!

Popravdě jí bylo tatínka trochu líto, protože ho čekal pád do strašlivě hluboké díry. Však on si to zaslouží, pomyslela si, a ještě třikrát zabořila ruce do písku.

A tehdy se to stalo.

V jámě se něco pohnulo. Zakarina to velmi dobře cítila a rychle vytáhla ruce ven. Něco tam dole bylo! Až úplně na dně.
V písku se cosi převalilo, převrátilo a vykouklo ven. Bylo to černé a trochu lesklé. Hned poznala, co to je.
Byl to nos. Nos, který čenichal a čmuchal, funěl a frkal.

„Tati!“ zakřičela. „V mojí jámě je nos! A žije!“

„Aha, jak milé,“ kdesi v dáli zašustil tatínek v houpací síti novinami.

Milé? Tím si Zakarina nebyla tak úplně jistá. To záleželo na tom, kterému zvířeti ten nos patřil. A co kdyby to bylo nějaké divoké zvíře?

Nos se vynořil ještě víc, a ještě trochu. Zakarina ucouvla a zadržela dech. Zvíře se hrabalo ven! V jámě to zašustilo a zarachotilo a nad okrajem se vynořila hlava.

Jenže – co to vlastně bylo za zvíře? Určitě to nebyl pes. Sice to připomínalo ovčáka, ale jen trochu,

a vypadalo to mnohem divočeji. A ocas nepůsobil chlupatě. Vypadal spíš jako písek, jako zlatavý pouštní písek. Zvíře se rozhlédlo a samozřejmě si jí všimlo.

„Rozumím,“ řeklo zvíře a pomalu pokývalo hlavou a Zakarina z toho pochopila, že je to samec.

„To jsi byla ty, kdo vyhrabal díru,“ zkonstatoval. „Tak to musíš být jezevec.“

Neodvažovala se říct ani ano, ani ne, a tak neřekla nic.

Zvíře si povzdechlo.

„Ty jsi ale divné stvoření,“ řekl. „Hrabeš jako jezevec, ale mlčíš jako ryba.“

Přikrčil se, vyskočil z jámy – čtyři nohy, tělo a vrtící se ocas – a přiblížil se k Zakarině. Ta se přikrčila a pomyslela si: pomoc, on mě určitě sní!
To ale neudělal. Jen ji celou očuchal. Nemohla si pomoc a začala se smát, protože to šimralo.

„Aha! Ty řehtáš!“ řeklo zvíře. „Tak to jsi kůň. Anebo kdákáš? To bys byla slepice.“

To už Zakarina nevydržela mlčet.

„Já nejsem žádná slepice,“ ohradila se. „Já jsem člověk!“

Zvíře se usmálo a ukázalo své ostré, perleťově bílé zuby.

„Co jsem říkal,“ prohlásil. „Velmi zvláštní zvíře.“

Svalil se do písku a natáhl se vedle Zakariny. Písečné tělo se na slunci lesklo jako zlato.

„Já osobně jsem písečný vlk,“ řekl. „Hezký den, těší mě! Jsem velmi vzácný a velmi krásný, že?“

Zakarina nevěděla, co si vlastně myslí. Nikdy předtím písečného vlka neviděla. Nebyla si jistá, jestli se strašně bojí, nebo je strašně nadšená.
„A co jíš?“ zeptala se opatrně. „Jíš… lidi?“

„Lidi? Ne, fuj!“ ušklíbl se Písečný vlk. „Nejčastěji jím sluneční a měsíční svit, protože z měsíčního svitu velmi zmoudříš. Já vím vše.“

„Vše na celém světě?“ zeptala se Zakarina.

„Vše ve všech světech a všechny odpovědi na všechny otázky,“ odvětil.

Zakarina se pokusila vymyslet opravdu těžkou otázku, na kterou by tenhle nafoukaný vlk neznal odpověď. Něco o vesmíru nebo tak. Nebo o mraveništích. Ale když otevřela pusu, vyklouzla jí úplně jiná otázka.

„Proč,“ zeptala se, „proč můj tatínek musí číst noviny?“

„Ha! To je jednoduché!“ řekl Písečný vlk. „Je prokletý, víš.“

„Prokletý?“ zeptala se Zakarina.

„Ano, anebo zhypnotizovaný,“ pokračoval vlk. „Jeho oči uvízly v novinách, v těch malých černých písmenkách, a teď se nemůže vysvobodit.“

Zakarině se ta odpověď vůbec nelíbila. Nechtěla tatínka, který by po celý zbytek života jen četl noviny.

„Neboj se,“ řekl Písečný vlk. „Já ho vysvobodím.“

Přikrčil se a pak vyrazil. Hnal se jako písečná bouře přímo k domu a houpací síti a vytrhl noviny tatínkovi z rukou. Stránky novin se rozletěly v dál, přes moře jako velcí ptáci.
Tatínek vypadl z houpací sítě, dopadl na zem a pomyslel si: vlk!

„Zakarino!“ zakřičel. „Mám úžeh! Musím se vykoupat!“

„Konečně,“ zaradovala se Zakarina.

A moře bylo velké a modré a oni se koupali tak dlouho, dokud jim nezkrabatěly prsty. Pak šli domů a pili čaj a hráli karty a podváděli jen, když to bylo potřeba.

V jámě v písku na pláži ležel Písečný vlk a přemýšlel – o lidech, o tatíncích a o dalších podivných

zvířatech.
zvířatech.Opravdu zvláštní zvíře
 
Zakarina bydlela v domě na kraji moře spolu s maminkou a tatínkem. Dům byl malý, ale moře
 
velké a v moři se může člověk koupat – v každém případě alespoň v létě. Zrovna bylo léto, slunečné a
 
teplé, a Zakarina se chtěla koupat.
 
Jenže v tom byl háček. Nesměla se koupat sama a tatínek neměl zrovna chuť jít s ní na pláž.
 
„Nemám teď čas,“ řekl. „Musím číst noviny, víš.“
 
A pak si lehl do houpací sítě s velkými, šustícími novinami. Byly tak velké, že za nimi téměř celý
 
zmizel, jako pod plachtou. Vykukovaly mu pouze nohy. Neuvěřitelně nudné nohy, myslela si Zakarina.
 
Tatínkovy hloupé nohy, které se nechtěly jít koupat.
 
„Tak jako tak jdu na pláž,“ řekla Zakarina.
 
„Dobře,“ odvětil tatínek.
 
„Abych mohla vyhrabat díru,“ prohlásila Zakarina. „V písku a bude z ní past, do které spadneš.“
 
„Aha, jak milé,“ řekl tatínek a zašustil novinami.
 
Zakarina pochopila, že ji vůbec neposlouchá. Tohle totiž říkal pokaždé, když neposlouchal – aha,
 
jak milé!
 
„Ne!“ řekla, „To není milé! To je velmi nemilé!“
 
Sešla na pláž a začala rukama v písku vyhrabávat díru. Nejdřív byl písek světlý, suchý a teplý, ale
 
jak hrabala hlouběji, začal být vlhký, tmavý a studený.
 
Zakarina si lehla na břicho a podívala se do díry. Byla nesmírně hluboká! Pořádná past!
 
Popravdě jí bylo tatínka trochu líto, protože ho čekal pád do strašlivě hluboké díry.
 
Však on si to zaslouží, pomyslela si, a ještě třikrát zabořila ruce do písku.
 
A tehdy se to stalo.
 
V jámě se něco pohnulo. Zakarina to velmi dobře cítila a rychle vytáhla ruce ven. Něco tam dole
 
bylo! Až úplně na dně.
 
V písku se cosi převalilo, převrátilo a vykouklo ven. Bylo to černé a trochu lesklé. Hned poznala, co
 
to je.
 
Byl to nos. Nos, který čenichal a čmuchal, funěl a frkal.
 
„Tati!“ zakřičela. „V mojí jámě je nos! A žije!“
 
„Aha, jak milé,“ kdesi v dáli zašustil tatínek v houpací síti novinami.
 
Milé? Tím si Zakarina nebyla tak úplně jistá. To záleželo na tom, kterému zvířeti ten nos patřil. A
 
co kdyby to bylo nějaké divoké zvíře?
 
Nos se vynořil ještě víc, a ještě trochu. Zakarina ucouvla a zadržela dech. Zvíře se hrabalo ven!
 
V jámě to zašustilo a zarachotilo a nad okrajem se vynořila hlava.
 
Jenže – co to vlastně bylo za zvíře? Určitě to nebyl pes. Sice to připomínalo ovčáka, ale jen trochu,
 
a vypadalo to mnohem divočeji. A ocas nepůsobil chlupatě. Vypadal spíš jako písek, jako zlatavý
 
pouštní písek.
 
Zvíře se rozhlédlo a samozřejmě si jí všimlo.
 
„Rozumím,“ řeklo zvíře a pomalu pokývalo hlavou a Zakarina z toho pochopila, že je to samec.
 
„To jsi byla ty, kdo vyhrabal díru,“ zkonstatoval. „Tak to musíš být jezevec.“
 
Neodvažovala se říct ani ano, ani ne, a tak neřekla nic.
 
Zvíře si povzdechlo.
 
„Ty jsi ale divné stvoření,“ řekl. „Hrabeš jako jezevec, ale mlčíš jako ryba.“
 
Přikrčil se, vyskočil z jámy – čtyři nohy, tělo a vrtící se ocas – a přiblížil se k Zakarině. Ta se přikrčila
 
a pomyslela si: pomoc, on mě určitě sní!
 
To ale neudělal. Jen ji celou očuchal. Nemohla si pomoc a začala se smát, protože to šimralo.
 
„Aha! Ty řehtáš!“ řeklo zvíře. „Tak to jsi kůň. Anebo kdákáš? To bys byla slepice.“
 
To už Zakarina nevydržela mlčet.
 
„Já nejsem žádná slepice,“ ohradila se. „Já jsem člověk!“
 
Zvíře se usmálo a ukázalo své ostré, perleťově bílé zuby.
 
„Co jsem říkal,“ prohlásil. „Velmi zvláštní zvíře.“
 
Svalil se do písku a natáhl se vedle Zakariny. Písečné tělo se na slunci lesklo jako zlato.
 
„Já osobně jsem písečný vlk,“ řekl. „Hezký den, těší mě! Jsem velmi vzácný a velmi krásný, že?“
 
Zakarina nevěděla, co si vlastně myslí. Nikdy předtím písečného vlka neviděla. Nebyla si jistá, jestli
 
se strašně bojí, nebo je strašně nadšená.
 
„A co jíš?“ zeptala se opatrně. „Jíš… lidi?“
 
„Lidi? Ne, fuj!“ ušklíbl se Písečný vlk. „Nejčastěji jím sluneční a měsíční svit, protože z měsíčního
 
svitu velmi zmoudříš. Já vím vše.“
 
„Vše na celém světě?“ zeptala se Zakarina.
 
„Vše ve všech světech a všechny odpovědi na všechny otázky,“ odvětil.
 
Zakarina se pokusila vymyslet opravdu těžkou otázku, na kterou by tenhle nafoukaný vlk neznal
 
odpověď. Něco o vesmíru nebo tak. Nebo o mraveništích. Ale když otevřela pusu, vyklouzla jí úplně
 
jiná otázka.
 
„Proč,“ zeptala se, „proč můj tatínek musí číst noviny?“
 
„Ha! To je jednoduché!“ řekl Písečný vlk. „Je prokletý, víš.“
 
„Prokletý?“ zeptala se Zakarina.
 
„Ano, anebo zhypnotizovaný,“ pokračoval vlk. „Jeho oči uvízly v novinách, v těch malých černých
 
písmenkách, a teď se nemůže vysvobodit.“
 
Zakarině se ta odpověď vůbec nelíbila. Nechtěla tatínka, který by po celý zbytek života jen četl
 
noviny.
 
„Neboj se,“ řekl Písečný vlk. „Já ho vysvobodím.“
 
Přikrčil se a pak vyrazil. Hnal se jako písečná bouře přímo k domu a houpací síti a vytrhl noviny
 
tatínkovi z rukou. Stránky novin se rozletěly v dál, přes moře jako velcí ptáci.
 
Tatínek vypadl z houpací sítě, dopadl na zem a pomyslel si: vlk!
 
„Zakarino!“ zakřičel. „Mám úžeh! Musím se vykoupat!“
 
„Konečně,“ zaradoval se Zakarina.
 
A moře bylo velké a modré a oni se koupali tak dlouho, dokud jim nezkrabatěly prsty. Pak šli domů
 
a pili čaj a hráli karty a podváděli jen, když to bylo potřeba.
 
V jámě v písku na pláži ležel Písečný vlk a přemýšlel – o lidech, o tatíncích a o dalších podivných
 
zvířatech.Opravdu zvláštní zvíře
 
Zakarina bydlela v domě na kraji moře spolu s maminkou a tatínkem. Dům byl malý, ale moře
 
velké a v moři se může člověk koupat – v každém případě alespoň v létě. Zrovna bylo léto, slunečné a
 
teplé, a Zakarina se chtěla koupat.
 
Jenže v tom byl háček. Nesměla se koupat sama a tatínek neměl zrovna chuť jít s ní na pláž.
 
„Nemám teď čas,“ řekl. „Musím číst noviny, víš.“
 
A pak si lehl do houpací sítě s velkými, šustícími novinami. Byly tak velké, že za nimi téměř celý
 
zmizel, jako pod plachtou. Vykukovaly mu pouze nohy. Neuvěřitelně nudné nohy, myslela si Zakarina.
 
Tatínkovy hloupé nohy, které se nechtěly jít koupat.
 
„Tak jako tak jdu na pláž,“ řekla Zakarina.
 
„Dobře,“ odvětil tatínek.
 
„Abych mohla vyhrabat díru,“ prohlásila Zakarina. „V písku a bude z ní past, do které spadneš.“
 
„Aha, jak milé,“ řekl tatínek a zašustil novinami.
 
Zakarina pochopila, že ji vůbec neposlouchá. Tohle totiž říkal pokaždé, když neposlouchal – aha,
 
jak milé!
 
„Ne!“ řekla, „To není milé! To je velmi nemilé!“
 
Sešla na pláž a začala rukama v písku vyhrabávat díru. Nejdřív byl písek světlý, suchý a teplý, ale
 
jak hrabala hlouběji, začal být vlhký, tmavý a studený.
 
Zakarina si lehla na břicho a podívala se do díry. Byla nesmírně hluboká! Pořádná past!
 
Popravdě jí bylo tatínka trochu líto, protože ho čekal pád do strašlivě hluboké díry.
 
Však on si to zaslouží, pomyslela si, a ještě třikrát zabořila ruce do písku.
 
A tehdy se to stalo.
 
V jámě se něco pohnulo. Zakarina to velmi dobře cítila a rychle vytáhla ruce ven. Něco tam dole
 
bylo! Až úplně na dně.
 
V písku se cosi převalilo, převrátilo a vykouklo ven. Bylo to černé a trochu lesklé. Hned poznala, co
 
to je.
 
Byl to nos. Nos, který čenichal a čmuchal, funěl a frkal.
 
„Tati!“ zakřičela. „V mojí jámě je nos! A žije!“
 
„Aha, jak milé,“ kdesi v dáli zašustil tatínek v houpací síti novinami.
 
Milé? Tím si Zakarina nebyla tak úplně jistá. To záleželo na tom, kterému zvířeti ten nos patřil. A
 
co kdyby to bylo nějaké divoké zvíře?
 
Nos se vynořil ještě víc, a ještě trochu. Zakarina ucouvla a zadržela dech. Zvíře se hrabalo ven!
 
V jámě to zašustilo a zarachotilo a nad okrajem se vynořila hlava.
 
Jenže – co to vlastně bylo za zvíře? Určitě to nebyl pes. Sice to připomínalo ovčáka, ale jen trochu,
 
a vypadalo to mnohem divočeji. A ocas nepůsobil chlupatě. Vypadal spíš jako písek, jako zlatavý
 
pouštní písek.
 
Zvíře se rozhlédlo a samozřejmě si jí všimlo.
 
„Rozumím,“ řeklo zvíře a pomalu pokývalo hlavou a Zakarina z toho pochopila, že je to samec.
 
„To jsi byla ty, kdo vyhrabal díru,“ zkonstatoval. „Tak to musíš být jezevec.“
 
Neodvažovala se říct ani ano, ani ne, a tak neřekla nic.
 
Zvíře si povzdechlo.
 
„Ty jsi ale divné stvoření,“ řekl. „Hrabeš jako jezevec, ale mlčíš jako ryba.“
 
Přikrčil se, vyskočil z jámy – čtyři nohy, tělo a vrtící se ocas – a přiblížil se k Zakarině. Ta se přikrčila
 
a pomyslela si: pomoc, on mě určitě sní!
 
To ale neudělal. Jen ji celou očuchal. Nemohla si pomoc a začala se smát, protože to šimralo.
 
„Aha! Ty řehtáš!“ řeklo zvíře. „Tak to jsi kůň. Anebo kdákáš? To bys byla slepice.“
 
To už Zakarina nevydržela mlčet.
 
„Já nejsem žádná slepice,“ ohradila se. „Já jsem člověk!“
 
Zvíře se usmálo a ukázalo své ostré, perleťově bílé zuby.
 
„Co jsem říkal,“ prohlásil. „Velmi zvláštní zvíře.“
 
Svalil se do písku a natáhl se vedle Zakariny. Písečné tělo se na slunci lesklo jako zlato.
 
„Já osobně jsem písečný vlk,“ řekl. „Hezký den, těší mě! Jsem velmi vzácný a velmi krásný, že?“
 
Zakarina nevěděla, co si vlastně myslí. Nikdy předtím písečného vlka neviděla. Nebyla si jistá, jestli
 
se strašně bojí, nebo je strašně nadšená.
 
„A co jíš?“ zeptala se opatrně. „Jíš… lidi?“
 
„Lidi? Ne, fuj!“ ušklíbl se Písečný vlk. „Nejčastěji jím sluneční a měsíční svit, protože z měsíčního
 
svitu velmi zmoudříš. Já vím vše.“
 
„Vše na celém světě?“ zeptala se Zakarina.
 
„Vše ve všech světech a všechny odpovědi na všechny otázky,“ odvětil.
 
Zakarina se pokusila vymyslet opravdu těžkou otázku, na kterou by tenhle nafoukaný vlk neznal
 
odpověď. Něco o vesmíru nebo tak. Nebo o mraveništích. Ale když otevřela pusu, vyklouzla jí úplně
 
jiná otázka.
 
„Proč,“ zeptala se, „proč můj tatínek musí číst noviny?“
 
„Ha! To je jednoduché!“ řekl Písečný vlk. „Je prokletý, víš.“
 
„Prokletý?“ zeptala se Zakarina.
 
„Ano, anebo zhypnotizovaný,“ pokračoval vlk. „Jeho oči uvízly v novinách, v těch malých černých
 
písmenkách, a teď se nemůže vysvobodit.“
 
Zakarině se ta odpověď vůbec nelíbila. Nechtěla tatínka, který by po celý zbytek života jen četl
 
noviny.
 
„Neboj se,“ řekl Písečný vlk. „Já ho vysvobodím.“
 
Přikrčil se a pak vyrazil. Hnal se jako písečná bouře přímo k domu a houpací síti a vytrhl noviny
 
tatínkovi z rukou. Stránky novin se rozletěly v dál, přes moře jako velcí ptáci.
 
Tatínek vypadl z houpací sítě, dopadl na zem a pomyslel si: vlk!
 
„Zakarino!“ zakřičel. „Mám úžeh! Musím se vykoupat!“
 
„Konečně,“ zaradoval se Zakarina.
 
A moře bylo velké a modré a oni se koupali tak dlouho, dokud jim nezkrabatěly prsty. Pak šli domů
 
a pili čaj a hráli karty a podváděli jen, když to bylo potřeba.
 
V jámě v písku na pláži ležel Písečný vlk a přemýšlel – o lidech, o tatíncích a o dalších podivných
 
zvířatech.